Tag2 is No.1

Teorie Graffiti

Graffiti je obecném smyslu druh výtvarného projevu pracující ve veřejném prostoru technikou nanášení barev, často ve formě spreje nebo fixy, případně škrábání, leptání. Vychází z původního řeckého slovesa γραφειν (grafein), psát. Graffiti se stalo jedním z původních pilířů kultury Hip hopu, označované za kulturu protestu. Pohledem na graffiti bez zřetele na Hip hop, lze vnímat jako městský folklór ulice. V pozdější době je obohaceno o další techniky vyjadřování a stává se streetartem.

Historie

V kontextu pravěku lze považovat za výtvarnou práci ve veřejném prostoru jeskynní malby. V dějinách starověku je graffiti přítomno v Římském impériu (zachovaly dodnes např. v Pompejích) a Egyptě zpravidla jako anonymní škrábání do omítek v podobě nadávek, vyznání lásky nebo reklamy na nevěstinec. Na fasádách objektů byly uplatňovány techniky sgrafita jako proškrabávání do různobarevných vrstev povrchové úpravy zdiva, nebo fresky kdy jsou barvy nanášeny na vícevrstvou čerstvou vlhkou omítku. Spontánní rytí do dřeva a škrábání do omítky se objevuje na našem území ve středověku a zachovalo se na hradech nebo historických vojenských objektech a jejich studiem se zabývá epigrafika. Dnešní graffiti však žije z odkazu novodobé historie v USA.

Novodobé graffiti

Legenda o vzniku současného graffiti odkazuje do New Yorku, kde na konci šedesátých let jistý Demetrius řeckého původu přezdívaný TAKI zaregistroval nápis JULIO 204, který byl odvozen od přezdívky a ulice bydliště autora (204. ulice v New Yorku). Tento vtip si Demetrius, pěší doručovatel pošty, osvojil a stal se autorem podpisů TAKI 183 na nesčetných plochách. O jeho intenzivní činnosti reportovali v roce 1971 New York Times a tím se stal vzorem pro své následovníky pro tvorbu podpisů (tagů).

Následný rozvoj stylu graffiti do podoby dnešní nastal v 70. letech. Další inovátor byl SUPER KOOL 223, který vytvořil první barevný piece za pomoci improvizované výměny trysek na plechovku spreje. Autor FLINT 707 v roce 1973 vytvořil první wholecar na vagónu metra a použil 3D stylizace. Další překonání v roce 1976 bylo 11 vagónů soupravy metra autory CAIN, MAD 103 a FLAME ONE. Fenomén graffiti si tak začali osvojovat jak mladí lidé z černošských ghet tak také absolventi uměnovědných disciplín (např. Keith Harring, Jean Michel Basquiat (Francie), Banksy (Anglie)), později si našla cestu do galerií. Establishment, po zkušenostech s hippies, zareagoval od opatření zákazu prodeje barev mladistvým až po zvýšení represí, trestní postihy.

Od počátku existuje několik odlišných principiálních pohledů na graffiti:

• osobní projev (značka, dominace) versus umělecký koncept (sdělení, komunikace)
• veřejný prostor (ilegalita) versus galerie (přijetí pravidel)

Česko

Jako počátek hiphopového graffiti v západní Evropě se považuje rok 1983, kdy byl natočen dokument Style Wars o graffiti v New Yorku. V roce 1987 vyšla publikace Spraycan Art, která již prezentuje díla z Ameriky i Evropy dohromady.

Jisté náznaky ještě předrevolučního potenciálu graffiti v Čechách mohou poskynout fenomény Lennonova zeď a Servít je vůl. V Česku je počátek spojen s koncem totalitního režimu okolo let 1989 a to ještě nespojovaného s hip hop stylem. Jako rok nástupu se udává 1993, kdy již několik jedinců na graffiti pracovalo (Maniac v Ostravě od roku 1987, Timothy v Jaroměři, Mascee, Chise, CSB a BC v Praze). Zdrojem informací bylo cestování z a do zahraničí a neoficiální distribuce zahraničních časopisů. Autoři se mezi sebou napříč republikou znají a setkávají se i v běžném životě, hip hop jako životná styl nehrál ještě významnou roli.

Popularizaci v Česku umožnil od roku 1994 hudební časopis Poplife rubrikou Graffiti Art, později časopis o skateboardingu a snowboarding Board. Tím se výrazně zvýšil počet autorů a mohou tak vznikat četné skupiny (anglicky crew). Vznikají však třenice (ideové i fyzické) mezi nováčky a starší generací: ideové o obsah díla (výtvarné umění versus syrové podpisové graffiti) a fyzické konfrontace (okrádání o spreje a potyčky o teritoria). Subkultura si také vydává magazíny o aktuálním dění.

Po roce 2000 se počet autorů zvyšuje natolik, že osobní kontakty figurují jen uvnitř jedné generace aktivních autorů, nikoliv však už mezi nimi. Vznikají první legální plochy a systematicky organizované potírání děl případně i přistižených autorů. Díky dostupné technice natáčí autoři videa z akcí, využívají internet, kde vytváří vlastní archivy děl. V roce 2006 vznikla česká kniha In graffiti we trust, která sice vyšla v regulérním nakladatelství, je ale určena především směrem dovnitř subkultury. Po roce 2007 narůstá obliba služeb fotoblogů, jako možnosti prezentovat svoje výsledky.

Autoři

Autoři jsou zpravidla chlapci, nebo mladí dospívající muži. Subkultura graffiti je pro ně jedna z možností, kterak si vytvořit svou identitu při dospívání dítěte v muže. Proto je důležitá ilegalita celé činnosti, přítomnost nebezpečí a strachu, překonání překážek (oplocení, ostraha, kamery), nutnost prokázat odolnost, statečnost a schopnost. Příslušnost mužů ke graffiti subkultuře zvyšuje prestiž u dívek. Samotné dívky tvořící graffiti jsou spíše výjimkou a jejich přítomnost spíše odporuje pojetí graffiti jako mužské iniciace.

Ze sociologického pohledu nehraje hlavní roli revolta (odpor proti faktickému útlaku), ale spíše podvědomý protest a potřeba se socializovat v prostředí města, tedy výrazně anonymním, sterilním a systematizovaném. Autoři často mluví, že si „berou zpět městský prostor“. Subkultura vzniká v podvědomé opozici vůči establishmentu (rodiče, škola, stát), do jejichž mechanismů jako mladí nemají přístup ani kontrolu, jsou pouze jejich předmětem. V subkultuře mohou tvořit vlastní pravidla, mají přiměřený vliv na dění. Mužský archetyp lovce vede boj s tvrdou džunglí symbolizovaný systémem města (metra) ve veřejném prostoru, kde sice nezískají skutečnou moc, ale stávají se výstavou jejich dosažených vítězství. Kultura protestu se tedy projevuje až v moderní společnosti jako prostředek sociální integrace a adaptace.

Důležitá je pro začínajícího autora (angl. toy) vrstva generačních autorů se kterou vyrůstá. Musí snést kritiku zkušených a starších (angl. writer), kteří brání své teritorium, styl. Vypracovat se mezi ně se podaří jen několika jedincům. Začátečník musí nejdříve přijmout pravidla a tradici graffiti, roky pracovat na své technice, obětovat čas, finanční prostředky a teprve tehdy může získat uznání a přiznání osobitého stylu. Výtvarný talent může kariéru usnadnit, podstatou je ale ponoření se zcela do subkultury a žít jí.

Subkultura

Autoři přirozeně vytváří skupiny (angl. crew), pod jejímž jménem pracují a budují její váženost, získávají její ochranu a saturují tak svou osobnostní potřebu příslušnosti. Skupiny hrají významnou roli jak při technické realizaci děl, tak sociální roli, kde mají význam jako nejužšího kruhu autora a plní mýtus o bratrství, rodině. Skupiny mezi sebou vždy soutěží, někdy však i spolupracují nebo přímo vedou boj. Je-li přizván do skupiny začátečník, zastává při tvorbě díla podružné role (např. hlídá, dokumentuje) a naoplátku mu starší mohou předat zkušenosti.

Klíčem úspěchu ve vzájemné soutěži autorů a skupin je kvalita(styl, čistota a náročnost provedení, umístění na významné místo), kvantita(rozměr, rozsah, četnost) a aktuálnost(letitá díla klesají na hodnotě). Nejvyšší hodnotou z pohledu místa je tradičně metro, jako mobilní nosič díla; proto velký význam mají takto vybavené metropole. Není-li k dispozici metro pak alespoň vlaky či hromadná doprava. Výrobně nejmladší vůz má nejvyšší hodnotu. Velký význam má pro subkulturu cestování a práce v cizině, často je cílem evropské metropole s metrem, v zájmu jsou i dosud nepostižené asijské země.

Hodnocení a zpětnou vazbu poskytuje subkultura, reakce veřejnosti nemají přímý význam. Veřejnost skrze média není schopna vnímat graffiti jako výtvarný projev, sami autoři jim příliš nevychází vstříc a ani o to nestojí. Nezdařené publikace veřejných médií jsou v komunitě buď předmětem výsměchu nebo pohoršení. Jsou-li autoři z vnějšku kategorizování do rolí vandalů a teroristů, tak sami tyto symboly přijímají do svých prezentací a vnímají je jako ocenění. Nadšení autoři jsou ochotni pracovat na dílech každou noc, nejméně několikrát týdně po léta svého mládí.

Je-li autor zároveň i raperem , může předávat zkušenosti a pravidla v textech svých skladeb. Nejvyšší dosažitelnou metou graffiti je král, za něhož může být autor v rámci subkultury považován. Dnes již dospělí autoři považuji svou průpravu v graffiti jako důležitou zkušenost a výbavu do běžného života, kam se zpravidla zařadí po bok někdejších dospělých na úkor kariéry v subkultuře.